Výcvik pilota ULL(a) na vlastní kůži - díl XXI

Labutí píseň, den dvacátý čvrtý. V podvečer v pondělí 20. července 2009 usedám s inspektorem LAA do Eurostara ke zkušebnímu letu. Teoretickou zkoušku jsem složil den předtím, bohužel ke složení praktické části nebylo vhodné počasí. Proto jsme zkoušku odložili na pondělí, to už předpověd slibovala dobré letové podmínky. Praktická zkouška se skládala ze všech prvků, které jsem se během výcviku naučil. Samozřejmě nejdříve prohlídka stroje, úkony, start a vzlet, odlet do prostoru. Tam jsme nastoupali 4000 feetů, srovnal jsem si letadlo do ustáleného režimu a začal jsem plnit jednotlivé úlohy. Mírné zatáčky, pak ostré, pak přechody mezi pravou a levou. Levá zatáčka mi občas uteče do mírného klesání, musel jsem se opravovat. Dalším prvkem byl let na minimální bezpečné rychlosti letadla. Tady jsem měl problémy s klesáním v průběhu letu, ale to byl spíš střet ideí, proč vůbec letět takovou rychlostí. "Můžeš mít problém s letadlem, například něco tam drnčí, rezonuje, proto potřebuješ letět pomalu". Jasně, tomu rozumím, ale v tom případě bych to nehrnul devadesátkou na horizontu a raději si sklesal na přistání. Navíc bylo letadlo natažené jako prase, takže jsem neviděl dopředu. Nicméně zadání bylo let na minimálce v horizontu, tak jsme se k tomu nakonec nějak dobrali.

Následovala zábrana pádu. Tu jsem dělal dobře, ale hodně brzo. Až na čtvrtý pokus jsem se nechal přemluvit, abych vydržel opravdu až do odtržení proudnic. Není to běžná situace, letadlo by se tam nikdy nemělo dostat, takže je dobře, když to pilot nenechá dojít tak daleko. Jen pro účel zkoušky bylo potřeba ověřit, že to zvládnu vyřešit. Zásadní věcí je jakmile letadlo uhne na klonění, nedávat kontra křidélka, to by znamenalo vývrtku. Pád je potřeba řešit jen razatním potlačením. Po vybrání posledního pádu jsem letadlo srovnal do horizontu směrem na Kotvrdovice. Dalším úkolem byl skluz, nejdříve zdaleka-zvysoka. Zpočátku jsem neodhanul správně směr, vítr by nás nesl bokem, ale dostatečně brzo jsem provedl opravu do osy dráhy. Pár desítek metrů nad zemí jsem skluz ukončil (vycházelo to na dráhu) a po přechodu do stoupání jsem po stažení plynu inspektorem šel a nouzák. Nad zemí jsme přerušili, dostoupal jsem na 3500 feetů.

Na řadu přislo nouzové přistání z výšky. Vybral jsem solidní plochu, ale na přiblížení jsem byl krátký díky větru, který nás posledních 100 metrů slušně srážel dolů. Přistál bych o kus blíže než jsem chtěl a byť bylo kam, je to špatně. Dali jsme ještě dalších asi 5 nouzáků a tady musím přiznat, že jsem touto úlohou prolezl s hodně odřenýma ušima. Stejně tak se mi "dařilo" na bezpečnostním přistání, odřený i ten zbytek uší, co zbyl po nouzácích. Tyto dvě veci musím dál pilovat, ale to pro mě není žádná novinka, chce to prostě nálet a zkoušet a zkoušet, jiná cesta není. Chyby nebyly fatální, ale jde to zaletět mnohem líp.

Můj zkušební let trval hodinu a deset minut, po něm jsme ještě všechny zkoušené prvky rozebrali a řekli si co a jak do budoucna, na co se zaměřit. Dalším náletem bych měl s přibývajícíma zkušenostma a jistotou k těm naučeným věcem přidat více citu pro letadlo. Pak mi inspektor pogratuloval k úspěšnému absolvování zkoušky a .... je ze mě "pilot". Moc rád bych ty uvozovky dalšíma desítkama a stovkama hodin odstranil.

Závěrem bych chtěl poděkovat Martinovi, Petrovi a Zdendovi (abecedně:-)) za velice příjemné prožití času stráveného s nimi v letadle i na zemi. Na jedné straně jsem moc rád, že mám hotovo, na straně druhé je mi líto, že tak příjemná záležitost končí. Pokud mi to finance a čas dovolí, určitě se za nimi a za "svým" modrým Eurostarem podívám.